Pokolení Adama a Evy (2.)

29. prosince 2008 v 1:20 | LaVoisin |  Pravěk a osidlování Evropy
V období před 71 000-58 000 lety došlo na severní polokouli k první ze dvou ledových dob dlouhého würmského glaciálu a v důsledku toho vládlo extrémně chladné a suché klima. Moderní populační genetika nám umožnila poodhalit, že právě někdy v tomto období (nejspíše před začátkem nebo po skončení této ledové doby) se dvě skupiny z klanu CR rozhodly napodobit své levantské předchůdce a opustit Afriku. Trasu těchto migračních vln lze dnes vystopovat na základě přítomnosti specifických mužských a ženských linií, z nichž až na drobné výjimky odvozuje původ veškeré současné obyvatelstvo Eurasie a Ameriky.
Muži první z těchto dobrodružných skupin patřili do Y-haploskupiny C a ženy do mtDNA haploskupiny M. Do Eurasie se dostali přes průliv Bab al Mandab oddělující africký kontinent od Arabského poloostrova, a poté postupovali přes Arábii podél jihoasijského pobřeží do Indie. Dnes z nich odvozují svůj původ tmavě pigmentované skupiny z jížní Asie a Australasie, které jsou tradiční antropologií řazeny do australoidní rasy (indičtí Veddové, jihoasijští negriti, Papuánci, australští domorodci). Druhý proud Homo sapiens nesl mužské linie F a ženské linie N a byl genetickým předkem dnešní europoidní rasy. Ačkoli antropologové nacházejí typické europoidní rysy na kosterních nálezech teprve před cca 30 000 lety, je faktem, že populace s více či méně čistým zastoupením těchto haploskupin jsou v tradiční antropologické klasifikaci řazeny mezi europoidy nebo jsou přinejmenším nositeli kvazi-europoidního fenotypu. Dříve se všeobecně soudilo, že trasa této migrace směřovala podél Nilu a dále na severovýchod přes Sinaj. Větvení dceřiných haploskupin F a N tomu však kupodivu příliš neodpovídá a ukazuje na nejstarší migrační centrum někde poblíž Indie, nejspíš v dnešním Íránu.
Vědci se stále nemohou shodnout na tom, kdy přesně k exodu těchto lidí došlo. Někteří archeologové se je snaží identifikovat se středopaleolitickými kulturami v jížní Indii starými více než 70 000 let. Jediným bezpečným vodítkem jsou tu pro nás nejstarší neafrické nálezy moderního člověka z Austrálie, staré nejméně 40-45 000 let. Poměrně s velkou jistotou lze také říci, že příslušníci klanu F byli před 47 000 lety v Levantě (na území dnešního Izraele) tvůrci pokročilejších kultur mladého paleolitu, které se mj. vyznačují výrobou dlouhých kamenných čepelí, využíváním nekamenných nástrojů (hlavně kostí) a vůbec prvními rysy skutečného umění v podobě nástěnných maleb a plastik. Mladopaleolitické technologie se přitom ve východní Africe neobjevují dříve než před nějakými 50 000 lety. Trochu více světla přinesli do těchto hádanek v prosinci 2007 genetici Toomas Kivisild a Peter Underhill, kterým se podařilo vypátrat na Y-chromozomu mutaci, která se objevuje u mužů s Y-haploskupinou C i F. Jinými slovy, zdá se, že tyto mužské linie odvozují původ ze společného kořene CF a byly tedy zřejmě součástí jediné migrace, která se musela rozejít velmi brzy po odchodu z Afriky.

V posledních letech se v USA a západoevropských státech prosazuje moderní pojetí lidské variability, které zavrhuje starý systém rasového členění jako překonaný a "postrádající jakoukoli validitu". V roce 1998 tedy na samotném počátku boomu populační genetiky si dokonce Americká antropologická asociace demokraticky odhlasovala neexistenci lidských ras jako výsledek současného myšlení a odborného pohledu většiny antropologů . Diskuse o platnosti rasového členění jsou však ve své podstatě bezcenné sofistikované hrátky se slovíčky, které mají politické pozadí. Je sice pravda, že 85 % veškeré genetické variability se vyskytuje uvnitř lidských ras či populací a na mezirasové rozdíly připadá jen 15 %, ovšem i toto číslo je vyšší než u řady druhů savců, jejichž tradiční klasifikace do geografických ras žádné revizionistické tendence nevyvolává (např. kočkovité šelmy). Navíc je důležité dodat, že jednotlivé znaky či genetické mutace se skutečně mohou vyskytovat napříč vícera populacemi, avšak o jejich kombinacích to neplatí. Lze to přirovnat k tomu, jako kdybychom měli klasifikovat člověka pouze na základě typu vlasů či tvaru nosu. Pokud však vezmeme v úvahu více takových znaků dohromady (tj. uvidíme celou tvář), nebude rozřešení takového problému obtížné ani pro malé dítě. Genetické výzkumy systematicky ukazují, že kombinace libovolně vybraných variací v kódu DNA dokážou lidskou populaci rozdělit do 5 hlavních genetických klastrů (shluků) široce rozvětveného "negroidního" (subsaharského afrického), "europoidního", "mongoloidního", "australoidního" (papuánsko-melanéského) a poměrně nehomogenního indiánského . Samostatné byť mnohem méně zřetelné - klastry tvoří i jednotlivé zeměpisné regiony.
Paradoxem v současném genetickém výzkumu je, že navzdory pokryteckému popírání rasových rozdílů se intenzívně pracuje na genetické klasifikaci lidských populací, která by v medicíně umožnila účinnější a bezpečnější léčbu nemocí, jež se dědičně vážou na určitý rasový či etnický původ. Tento výzkum rovněž vítají kriminalisté, neboť jim na základě stop DNA umožňuje určit etnický či rasový původ pachatele.

Díky dokladům z chromozomální a mitochondriální DNA víme, že lovci z klanu F zhruba před 45 000 lety zahájili grandiózní dobývání světa , jež svým zeměpisným rozsahem nemá v paleolitu obdoby. Umožnilo jim to krátké, ale velmi výrazné interstadiální oteplení, během nějž dosáhly teploty na severní polokouli téměř dnešních hodnot. V západní Eurasii tehdy pozorujeme expanzi čepelových industrií odvozených z tzv. ahmarské kultury v Levantě, které během několika následujících tisíciletí pronikají do severní Afriky a také do Evropy, kde šíří tzv. proto-aurignacien. Dějiště nejintenzívnějších přesunů však leželo na Středním Východě, kde nad zdejšími mitochondriálními liniemi převládl rodokmen muže, jehož potomci jsou dnes řazeni do Y-haploskupiny K. Tento muž měl pět velice schopných a dobrodružství lačných vnuků , jimž dnešní genetici přidělili písmena K* (K1, K5, K6, K7), L, M, NO a P.
Pravda, vnouček L, předek indických Drávidů, byl poněkud líný a jeho potomci strávili poslední dobu ledovou v údolích Balúčistánu, ovšem ve 4. tisíciletí př. Kr. rozšířili svoji zemědělskou kulturu až do údolí Indu a stali se tvůrci proslulé harappské civilizace. Další vnuci (K*, M) si to namířili přes Indii do jihovýchodní Asie, jejíž ostrovy byly tenkrát spojeny pevninskými mosty. Jiný klan z této skupiny pronikl snadno také do Austrálie. Vnuk NO postupoval taktéž přes Indii, ale tropické podnebí se mu nejspíš příliš nezamlouvalo, takže zamířil do lesostepí tehdejší jížní Číny. Vnuk P se ukázal být velmi otužilý a beze strachu z krutých zim lovil mamuty ve stepích Kazachstánu. Jeho potomci se na této obrovské ploše záhy rozešli do mnoha samostatných tlup, z nichž jedna, charakterizovaná Y-haploskupinou Q, zakotvila na úbočích pohoří Altaj, a další, s Y-haploskupinou R2, přežila poslední glaciál někde v dnešním Tádžikistánu. Příslušníci příbuzného klanu R1 však byli mnohem podnikavější a dorazili před 36 500 lety až do Evropy, kde je známe jako cromagnonce.

Další Y-haploskupiny vycházející z klanu F vznikly v jihozápadní Asii, a to převážně až během poslední doby ledové: semitská J mezi Levantou a Mezopotámií; jí blízce příbuzná gravettská I zamířila před 30 000 lety do střední Evropy; H došla už kdysi dávno do Indie, kde se přičinila o (násilnou?) eliminaci mužských příslušníků Pobřežního klanu a dnes je nejrozšířenější Y-haploskupinou indických nižších kast a mj. i hlavní mužskou linií evropských Romů; G a zbývající větve F se usadily v oblasti Kavkazu a Středního Východu.

Ti, co zůstali v Africe

Předkové dnešních Neafričanů byli ve skutečnosti jen malou částí klanu CR ve východní Africe. A jejich ženské linie M a N jsou pouze jedněmi z mnoha větví na košatém stromu mtDNA haploskupiny L3. Před cca 50 000 lety převládl nad těmito zbylými východoafrickými liniemi L3 rod muže, jehož potomky dnes genetici řadí do Y-haploskupiny E. Nedlouho předtím se tento muž rozešel se svým bratrem, jehož potomci dnes patří do Y-haploskupiny D a byli vůbec poslední, třetí migrační vlnou z Afriky, která si to namířila podél jihoasijského pobřeží. Proto se pro ni používá označení Pobřežní klan II . Detaily této migrace zatím zůstávají záhadou; Y-haploskupina D totiž není v Asii nijak zvlášť častá a zdá se, že nemá ani žádný specifický ženský ekvivalent. Existují v podstatě jen dvě místa, kde tvoří dominantní mužskou linii: u domorodců na Andamanských ostrovech (kde je sprovázena ženskou linií M) a u Ainů na japonském souostroví (kde má europoidní ženský protějšek N9). Značný podíl má ale i u domorodých Tibeťanů a v malých frekvencích ji najdeme u obyvatel Střední Asie. Vzhledem k tomuto převážně perifernímu rozšíření se někteří genetici domnívají, že D pronikla na východ Asie ještě před klanem CF, a byla jím následně z asijského genofondu vymazána.
Stejně jako všechny větve CR, i klan E nakonec opustil region Afrického rohu a ve vlhčích klimatických fázích expandoval do savan kolem Sahary. Když však na vrcholu poslední doby ledové přišlo ochlazení a Sahara se začala prudce rozšiřovat, byly tlupy těchto lovců doslova roztrhány na izolované skupinky po jejím okraji. Dvě z nich (charakterizované liniemi E1 a E2) zakotvily v západní Africe; třetí (E3) se rozštěpila do několika menších klanů, jež osídlily severní i jížní periferii saharské pouště. Nejúspěšnější z nich (E3a) zamířil do lesostepí západní Afriky, kde vešel v kontakt s trpasličími Pygmeji. Ze vztahu mužů E3a a pygmejských žen vznikl základ soudobých afrických černochů neboli negroidů , jež potom v historické době jako Bantuové osídlili většinu subsaharské Afriky. Druhý klan (E3b) se rozešel z východní, resp. severovýchodní Afriky. Dnes jsou linie vycházející z E3b přítomny v genofondu Berberů, obyvatel Předního Východu a východoafrických Kúšitů. Postglaciální expanze jedné jeho větve (E3b1) je pravděpodobně spojena se šířením afroasijských (semitohamitských) jazyků.

Zdroj: National Geographic
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.