Ludvík XIII.: Udělal si z něj Richelieu opravdu loutku?

22. února 2009 v 16:52 | LaVoisin |  Francie - králové
"Král chtěl být po značnou část noci přítomen u lože novomanželů, aby viděl, jak naplňují manželství," popisuje benátský velvyslanec v Paříži svatební noc sestry Ludvíka XIII. V té době bylo králi 18 let a sám už čtyři roky "vězel v chomoutu". "Akt byl několikrát opakován k velké radosti Jeho Veličenstva," dodává Benátčan.

Skutečná historka z intimní oblasti popisuje jen jednu z tváří francouzského krále Ludvíka XIII. (1601-1643), který vstoupil do dějin jako nejctnostnější panovník z rodu Bourbonů. Byl opravdu jen neschopný hlupáček, pouhá loutka nejprve v rukou matky a poté vychytralého kardinála Richelieua, jak si ho pamatujeme z románového líčení Alexandra Dumase? Nakolik se literární fikce rozchází se skutečností? Původ královy složité povahy a vývoj postojů hledejme již v jeho dětství, které bylo cokoliv jiného než šťastné.

Porod - věc veřejná
Už samotný Ludvíkův příchod na svět není intimní záležitostí rodičky, 28leté Marie Medicejské (1575-1642). Dobový zvyk totiž činil z porodu divadelní představení pro početné obecenstvo. Kromě lékařů, dvorních dam, modlících se řeholníků u porodního křesla nechybí ani příbuzní. "Je třeba, aby při vašem slehnutí byli přítomni princové z královské krve," říká nervózně Marii již 48letý manžel Jindřich IV. Navarrský (1553-1610). Kdyby se narodil chlapec, byl by to pro Francii první dauphin (fr. titul pro následníka trůnu) po dlouhých 50 letech! A královský otec se díky své druhé manželce 27. září 1601 na zámku ve Fontainebleau syna konečně dočká. Bezprostředně po porodu k rodičce z předpokoje vtrhnou dvě stovky nadšených hostů.

Ve společnosti levobočků
Novorozeněte se ujímá chůva paní de Montglat a Ludvíkův nastávající osobní lékař a první vychovatel Jean Héroard. Právě díky jeho deníku máme vcelku dost podrobné informace o Ludvíkově dětství a dospívání. Dítě vyrůstá ve vlastní domácnosti na zámku v Saint-Germain-en-Laye vzdálené od rodičů a navíc v dost jednotvárném denním režimu. Kromě toho ho obklopují legitimní i nemanželští sourozenci (Jindřich IV. jako proslulý milovník žen má hned několik levobočků a nechává je vyrůstat vedle dětí Marie Medicejské). Ty však dauphin neuznává a opovrhuje jimi.

Velmi záhy si totiž začíná uvědomovat své výlučné postavení a projev úcty vůči jeho osobě se pro něj stává samozřejmostí. "Aktivní, ohnivý, rozhodný ve všech svých činech, tělesně i duševně silný, nevydrží chvíli na místě. Je velký, odvážný, mužný…," popisuje Ludvíka na prahu dospívání Héroard. Jako muž bohužel o mnohé z těchto kvalit přijde. Možná právě proto, že v dětství pozoroval nevázané chování dospělých, později Ludvík jedná jako cudný a puritánský muž s ruměncem na tváři.

Vyučování s bičíkem
Ačkoliv psaní a čtení zvládl v šesti letech, s přibývajícími roky nemá ke studiu příliš kladný vztah. Nejlépe se cítí na lovu a mezi vojáky. Okolí vyzdvihuje zejména jeho dobrý a jasný úsudek i v tak útlém věku. Má také překvapivě pohotové a přesné odpovědi. Mezi jeho chyby lze počítat až přehnanou pýchu a případný nedostatek ochoty poslouchat někoho jiného. Trpí značnou náladovostí, a tak musí být jeho výchova přísná a použití bičíku při ní není ničím výjimečným. Ludvíka tíží odloučení od zbožňovaného otce, po kterém nezdědil z povahy a jednání prakticky nic. Mateřské něhy se mu dostává pramálo. Paradoxně více porozumění nalézá u první otcovy manželky královny Margot (Markéty z Valois), která se kvůli dluhům vrátila ze svých statků zpět ke dvoru.
Jeden pohřeb a dvě svatby
Z praktického hlediska se pro Ludvíka mnoho nemění, ani když jeho otec 14. května 1610 umírá po atentátu fanatika Ravaillaka. Stává se sice v pouhých devíti letech králem, stěhuje se do Louvru, ale vládu přebírá na svá bedra jako regentka jeho matka Marie Medicejská. Ta se snaží držet osamělého Ludvíka od státních záležitostí stranou. Sama však schopnostmi vládnout příliš neoplývá, ani si jako Italka z habsbursko-medicejského rodu nezíská srdce Francouzů. Její politika, podporovaná italskými oblíbenci Leonorou Dori Galigaiovou a jejím hrabivým manželem Concinem Concinim, se na rozdíl od Jindřichovy vyvíjí prošpanělsky. Nejzářivějším příkladem je v roce 1615 hned dvojí svatba jejích nejstarších dětí: Ludvíka XIII. se španělskou princeznou Annou Rakouskou (1601-1666) a Alžběty (1602-1644) se španělským následníkem trůnu, budoucím Filipem IV.

Král je ještě dítě
U příležitosti prohlášení dauphina za plnoletého a na naléhání Jindřicha II., prince de Condé (1558-1646), v pořadí dalšího čekatele na francouzský trůn, se v roce 1615 (naposledy do Francouzské revoluce 1789) svolávají generální stavy (předchůdce parlamentu, v němž jsou zastoupeni poslanci stavu šlechtického, kněžského a měšťanského). Mladý král je však stále považován za malé dítě, a proto ho vládní záležitosti míjejí, nikdo ho do nich nezasvěcuje. Ludvík se ocitá v naprostém područí matky. "Má příliš slabého ducha, nedostatečný úsudek, jeho zdraví není dost pevné, aby na sebe mohl vzít tyto starosti," tvrdí Marie svému okolí, místo aby syna hájila a snažila se s ním sblížit. A zde, mezi generálními stavy, leží příležitost pro ctižádostivého biskupa Armanda Jeana du Plessise, který do dějin vejde jako kardinál Richelieu (1585-1642).

Matka míří do vyhnanství
Dvůr považuje Ludvíka za neschopného hlupáčka. O to víc se aristokratické kruhy nestačí divit, když tento ani ne 16letý král 24. dubna 1617 nechá zavraždit Conciniho, matčina favorita, a ujme se moci. "Prosím, abyste se mnou nezacházela jako se synem, ale králem," nechá vzkázat Marii Medicejské. A to není zdaleka všechno. Dokonce jí pošle do vyhnanství mimo Paříž. Její důvěrnice Leonora skončí na proslulém náměstí Grève v rukou kata. Ministry, kteří byli jmenováni díky královnině klice, čeká sesazení. Conciniho roli včetně titulů, pozice i majetku Ludvík přenechává svému bývalému sokolníkovi Charlesi d´Albertu de Luynesovi (1578-1621). Ten se však záhy stane stejně neoblíbeným jako jeho předchůdce. Teď všichni s napětím očekávají, jak se král svého složitého úkolu zhostí.

Do vládnutí s vervou
"Ve svých Pamětech, které jsou především obhajobou, se Richelieu snaží vzbudit dojem, že Ludvík XIII. nemohl dělat nic jiného než vládnout prostřednictvím zástupců," líčí situaci panovníka francouzský historik Georges Bordonove (1920-2007). "Na jiném místě týž Richelieu uznává správnost jeho názorů, jeho originální a účinný způsob řešení problémů, na nichž ztroskotávali zkušení," pokračuje. Do kralování se Ludvík pustil se vší vervou. Jeho úmysly a činy popisuje benátský velvyslanec na královském dvoře následujícím způsobem: "Ačkoliv až dosud byli všichni přesvědčeni, že se stará jen o to, co ho zajímá, ve skutečnosti v něm objevují inteligentního člověka schopného proniknout do státních záležitostí a velice rozhodného." Dnešní politologové pak nazývají jeho vládu umírněným absolutismem.

Příliš velkorysý syn
Marie Medicejská vyhnanství snáší jen se zatnutými zuby a kuje pikle. Cílem jejích intrik je pochopitelně návrat na mocenské výsluní i do víru velkoměsta. V roce 1620 Ludvík přes početní převahu protivníka vojensky potlačí spiknutí, které jeho matka zosnovala prostřednictvím vévody d´Épernona. Zároveň se však ukáže jako neobyčejně velkorysý vladař a jen pouhý rok nato umožní Marii Medicejské, aby se vrátila ke dvoru (o 10 let později poputuje do vyhnanství znovu, tentokrát doživotního). Přes krkolomný vztah, který mezi nimi panuje, ji stále respektuje jako svou matku.

Vzestup dalšího důležitého hráče na šachovnici, kardinála Richelieua, není přímočarý, ale velmi pozvolný. Zpočátku vsází na slabé koně, přiklání se na špatné strany, ale díky své mimořádné obratnosti a výmluvnosti přece jen nakonec chytí správný vítr. V roce 1624 získá vytouženou královu přízeň. I přes vžité negativní vnímání jeho osoby je nutné přiznat, že Richelieu bude věrným služebníkem Francie.

Komplex z Bordeaux
Ludvík XIII. se manželem Anny Rakouské stal v roce 1615. Šlo o domluvený politický sňatek, oběma bylo v té době pouhých 14 let. Není divu, že jejich svatební noc ve francouzském Bordeaux skončila fiaskem. Nezbytné formulace o tom, že manželství došlo naplnění, byly spíš mistrovskou inscenací jejich okolí. Stydlivý a velice ostýchavý novomanžel se pak nijak do dalších pokusů tělesného sbližování nehrne a jejich soužití má spíš sourozenecký charakter. S přibývajícími lety se nejen u dvora začíná šuškat, jak je to tedy vlastně s oním naplněním královského manželství. Ludvíkův tchán, španělský král Filip III., si zeťův chladný postoj k Anně dokonce vykládá jako urážku.

Jak jen Ludvíka popostrčit, aby k manželce zahořel touhou a vášní? Vždyť z ní vyrostla jedna z největších krásek Evropy! Jak ho zbavit komplexu z Bordeaux? Když se 20. ledna 1619 vdávala jeho nevlastní sestra, Ludvík ze zvědavosti žádal, zda by směl být přítomen svatební noci. A tak se také stalo. "Sire, dělejte s královnou totéž, a uděláte dobře!" povzbuzovala ho potom sestra. Vytouženého dauphina se však královský pár hned tak stejně nedočká. Během následujících několika let královna čtyřikrát potratí.

Vášnivý muž? Světec!
Ludvíkova láska k manželce postupně chladne. Annu od manžela navíc vzdalují její přátelé, kompromisy, incident s anglickým vévodou Buckinghamem, tolik známým z Dumasových Tří mušketýrů. Udržuje spojenectví s královnou matkou Marií Medicejskou a hraje i skrytou roli v protirichelieuovské klice. Král zastává přísné zásady a sám se jich drží. Půvabům dvorní dámy Marie de Hautefort však jen stěží odolá. Ženu ale místo milostné konverzace jen unavuje řečmi o lovu. "Má milá, z toho nic nebude, král je světec," ujišťují madame de Hautefort ostatní dvorní dámy, když sledují, jak se jí panovník dvoří.

Otec nejistý
Kromě ní ještě Ludvíka XIII. poutá platonický vztah k 16leté Louise Motierové de La Fayette, která ho zaujala na plese v roce 1635."Láska Louisy a Ludvíka nebyla vůbec tělesná. Bylo to nelehké dobrodružství dvou duší shodně se obávajících hříchu," uvádí historik Bordonove. "Tím, že ho povzbuzovala v jeho plánech a snech o velikosti, získala nad ním nakonec vliv," vysvětluje dál. To si však nenechá líbit kardinál Richelieu a zapojí všechny intrikánské páky. Zhnusená dvorskými pletichami nakonec Louisa vstoupila v roce 1637 do kláštera.

Ve chvíli, když už to málokdo očekával, se Ludvík a Anna přece jen dočkali dvou synů - v roce 1638 Ludvíka, pozdějšího Krále slunce Ludvíka XIV., a o dva roky později Filipa I. Orleánského. Nicméně krále až do smrti provázejí obrovská muka, zda je opravdu jejich otcem.

Marná touha po míru

Posledních 12 let svého života Ludvík XIII. vládl ruku v ruce společně s kardinálem Richelieuem. Za tu dobu upevní mocenské postavení Francie vůči zahraničí a na domácí půdě zvýší prestiž královského dvora. Jenže každý triumf stojí hluboce věřícího krále hodně sebezapření. Stejně jako neustálé boje s hugenoty, francouzskými protestanty, jimž jeho otec Jindřich zaručil toleranci. Francie se navíc ocitá ve víru třicetileté války, která hýbe Evropou. Králův zdravotní stav se postupně zhoršuje, jeho mysl je čím dál tím zádumčivější. Zajistit poddaným mír se zdá být nesplnitelným přáním. Potírání bouřící se šlechty zaplatí krví příbuzných. Ludvík umírá 14. května 1643, pouhého půl roku po smrti Richelieua, zřejmě na tuberkulózu.

HISTORY revue dodává: Panovník Ludvík XIII. je díky literární románové fikci popisován jako slabý, nezajímavý a naivní hlupák, který se stal snadným objektem manipulace geniálního intrikána Richelieua. Četná filmová zpracování jeho příběhu tento obraz jen upevnila. Ve skutečnosti byl Ludvík nesmělým člověkem, který se ve společnosti lidí necítil dobře, což ho dohánělo až k zadrhávání. Zároveň však oplýval silnou vůlí a schopností pohotově rozhodovat a třeba i bezohledně jednat, přestože to bylo proti jeho vnitřnímu přesvědčení. Ve svých potřebách a chování byl, na rozdíl od kardinála, velice skromný.

Jarmila Mevald Vodičková

Více informací najdete:

Georges Bordenove: Ludvík XIII. Spravedlivý, 2001

Odstartoval slávu Versailles
V roce 1624 kupuje zanícený milovník honů Ludvík XIII. pozemek ve vísce Versailles uprostřed lesů plných zvěře nedaleko Paříže. Nechává tu postavit lovecký zámeček. Jeho syn Ludvík XIV. po roce 1661 areál upraví na zahrady, ve kterých se pořádají velkolepé slavnosti. Od roku 1682 až do Velké francouzské revoluce v roce 1789 zde sídlí královský dvůr (s výjimkou Ludvíka XV., který přestěhoval vládu do Vincennes jihovýchodně od Paříže) a Versailles je centrem veškerého politického i kulturního dění ve Francii.

Tajná svatba s kardinálem
Anna Rakouská se po manželově smrti stává regentkou a vládne Francii za nedospělého syna Ludvíka až do roku 1651. Za svého prvního ministra si trochu paradoxně zvolí Giulia Mazariniho (své italské příjmení si pofrancouzštil na Mazarin), bývalého chráněnce kardinála Richelieua. Ze vzájemné korespondence královny s jejím novým prvním ministrem vyplývá, že si byli velmi blízcí, a snad dokonce uzavřeli tajný sňatek.

Co dostal Ludvík XIII. do vínku?
Když Ludvík XIII. usedal v roce 1610 na trůn, resp. se vlády ujímala jeho matka, měla Francie zhruba 15 milionů obyvatel. Hospodářství země však stálo především na zemědělství, které bylo dosud blízké tomu středověkému. Škody způsobené náboženskými válkami se zčásti už dočkaly nápravy, ale Francie ještě stále třela bídu s nouzí. Na Ludvíka XIII. čekal boj s neposlušnou vysokou šlechtou i hugenotské choutky na autonomii. Tvrdý oříšek pro něj představovalo také habsburské obklíčení (z Rakouska a Španělska), z něhož se potřeboval za každou cenu vymanit.
Zdroj: RF Hobby a časopis History revue. Děkuji
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Panovník Panovník | 16. listopadu 2009 v 15:38 | Reagovat

Nejradši mám jeho syna...ludvíka XIV

2 Ivanela Ivanela | E-mail | 22. června 2010 v 8:40 | Reagovat

Marie Medicejská se narodila v roce 1575. Ludvík XIII. se narodil v roce 1601. Takže jí bylo 26 let a ne 28, jak máte udedeno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.