Papež Jan XII. miloval sex! A krutě na to doplatil!

1. srpna 2009 v 23:15 | LaVoisin |  Papeži
"Z Lateránského paláce je nevěstinec, papež rozhazuje jmění kuplířům a děvkám a žádná slušná žena se už na pouť do Říma neodváží," tak popisují vyzvědači v roce 962 císaři Otovi I. Velikému chování Jana XII., nejvyššího zástupce Boha na zemi. Významný vladař Svaté říše římské si začíná uvědomovat, že na Petrově stolci sedí člověk, který k prezentaci církve volí přinejmenším šokující prostředky.

Papež Jan XII. (asi 937-964) je jedním z nejubožejších a nejzvrhlejších mužů, kteří kdy tento významný úřad zastávali. "Žádná počestná žena se neodvážila na ulici, neboť Jan prznil všecko - dívky, vdané ženy i vdovy, rovnou na hrobech svatých apoštolů," tvrdí o něm cremonský biskup Liutprand (asi 922-972). Papež si zařizuje harém v Lateránském paláci, ale i jinde má spousty milenek. Ty nejoblíbenější odměňuje zlatými kalichy, které pocházejí přímo z baziliky sv. Petra. Svůj zvrácený sexuální chtíč se neostýchá ukojit ani na své vlastní matce a sestrách, které jeho úchylku nedobrovolně snášejí s tichým odporem a se slzami v očích. Otovi I. Velikému (912-973) dojde se zhýralým papežem trpělivost, teprve když Jan XII. nechá oslepit svého duchovního rádce, vykastrovat kardinála, jenž na následky zákroku zemře, a když zjistí, že papež světí lidi za peníze v konírně a bez ohledu na věk (díky Janovi se tak biskupem stává třeba i jeden 10letý chlapec). V neposlední řadě také kuje pikle proti samotnému císaři…

Výrostek, kterému vše prochází
Budoucí papež Jan XII. přichází na svět v Římě kolem roku 937 jako syn zdejšího významného knížete Albericha II. (915-954). Jeho původní jméno zní Oktavián, kníže tuskulský. Tiáru, vysokou korunu, mu jako jednomu z nejmladších papežů v historii nasazují už v 16 letech. V církevních dějinách jsou mu však připisovány dva roky navíc, takže se v některých pramenech uvádí, že byl zvolen papežem až v 18 letech.
Tak jako tak na zastávání důležité funkce ještě není dostatečně zralý. Nemá žádné vzdělání, stěží umí psát a tolik potřebnou latinu nezvládá vůbec. Vždyť doposud nedělal nic jiného, než že vedl bouřlivý život výrostka, kterému všechno procházelo. Jeho hlavní zájem patří ženám a dívkám a na tom se nic nezmění ani s jeho nástupem na Petrův stolec. Roku 954 mu po smrti otce spadne do klína obrovská moc, a tak mu nezbývá nic jiného, než se věnovat i panování.

Pomoz mi, udělám tě císařem
Kromě majestátu duchovního svírá Jan XII. ve svých rukou i světskou moc, ale neví, co si s ní počít. Samozřejmě má kolem sebe spoustu poradců, kteří mu našeptávají, co má dělat. Většinou však jen sledují své soukromé zájmy. Jedním z nich je i rozšíření moci Patrimonia Petri (dnešního Vatikánu). Za tímto účelem Jan XII. vyráží s vojskem proti městům Beneventu a Capue v jižní Itálii, ale bez většího úspěchu.
Jeho největší překážkou je totiž namyšlený Berengar II. Ivrejský (asi 913-966). "Jsem král Itálie," prohlašuje o sobě Berengar a také se tak chová, když chce Jan rozšířit svůj mocenský vliv. Papež se tedy rozhodne poprosit o pomoc římskoněmeckého krále Otu I. Velikého. Vychytralý Ota, který touží po císařské koruně, papežovi rád vychází vstříc. Koncem léta 961 vyráží na tažení do Itálie. V Miláně mu italská šlechta vzdává hold, prohlašuje krále Berengara za sesazeného a sám Ota usedá na starobylý lombardský trůn.

Zvládne erotoman korunovační ceremoniál?
V lednu 962 už Ota stojí před branami věčného města. Římané však příliš nadšení nejsou. Mají obavu, že vladař, jakmile přijme císařskou korunu, opustí zemi a v jejich městě pak opět vypuknou nepokoje, spojené s Janovým papežstvím a bojem o moc. Ota I. má však nyní plnou hlavu jiných starostí. Čeká ho korunovační ceremoniál, kterého se neobratně ujímá nevzdělaný, vulgární, zákeřný a sexuálně neskutečně činný papež Jan XII. Není divu, že ze slavnostního dne má mocný panovník jisté obavy. Reprezentativnějšího představitele církve si bohužel vybrat nemůže, a proto se alespoň utěšuje slovy dávného Svatého otce Lva I.: "Petrova důstojnost se neztrácí ani v nehodném dědici."

Římu se nedá věřit
2. února 962 stojí proti sobě urostlý Ota I. s půvabnou manželkou Adélou Burgundskou a nyní asi 25letý papež Jan XII. Ota se ještě před samotným ceremoniálem naklání k jednomu ze svých průvodců a nenápadně ho prosí: "Až si dnes kleknu u apoštolského hrobu, drž nade mnou svůj meč, protože dobře vím, jak často se moji předchůdci přesvědčili o věrolomnosti Římanů." Poté už Ota začíná obřad svým přednesem tradiční císařské přísahy k papeži: "Přicházím-li s boží vůlí do Říma, chci podle svých sil pozvednout církev a tebe, její nejvyšší úd; nikdy nedojdeš z mé vůle nebo s mým vědomím újmy na životě, svých údech nebo na svém důstojenství. … Ať už království italské předám komukoli, musí přísahat, že tě bude podle svých nejlepších schopností podporovat při obraně církevního státu."

Sliby nikdo nebere vážně
Z Oty a Adély se tak stává císařský pár. Je až s podivem, že nevzdělaný Jan XII., který měl u apoštolského hrobu zkušenosti spíše se znásilňováním žen než s korunovacemi, vůbec zvládl složitý obřad. Možná mu latinské věty našeptával ceremoniář do ucha a on je pouze opakoval. Kromě císaře, který skládá přísahu papeži, svou věrnost během korunovace slibují i zástupci římského lidu pro změnu Otovi. Brzy však vyjde najevo, že se v obou případech jedná pouze o prázdná slova, která nikdo nemyslí příliš vážně.

Hlídejte ho! Před sebou samým!
Ať se Jan XII. snaží, jak chce, pravou podstatu svého pokřiveného charakteru zakrýt nedokáže. Jeho deviantní řádění dosahuje maximální meze únosnosti. "Je to ještě chlapec a určitě se časem po příkladu ušlechtilých mužů umírní," brání ho nejprve Ota, ale raději vysílá do Říma tajné posly, kteří mají za úkol nevybouřeného papeže hlídat. Sám se vydává na sever Itálie, aby definitivně zbavil moci vzpurného Berengara, a sám se tak mohl považovat za jediného krále Apeninského poloostrova. Jenže Jan XII. se zatím začíná bát Otovy velké moci. Za zády svého ochránce kuje pikle proti němu.

Volit budu já!
Jakmile se to Ota dozví, vrací se spěšně do Říma - slib neslib. Papež Jan prchá a jeho stoupenci císaři poslušně odevzdávají zbraně. Jindy mírný Ota má už nevypočitatelného chování Svatého otce dost a rozhodne se k ráznému kroku, kterým pobouří všechny Římany. Svolává šlechtu, klérus a zástupce lidu a oznamuje: "Od této chvíle nesmí Římané volit papeže bez souhlasu mého či souhlasu mého syna." Obyvatelé hrdého města jsou šokovaní. Určovat jménem křesťanstva nového papeže je jejich starobylé právo a on jim ho chce císař nyní vzít?!

Připíjel ďáblu?
6. listopadu 963 Ota svolává do baziliky sv. Petra církevní shromáždění, na němž obžalovává papeže Jana XII. z četných hříchů a zločinů. Přítomni jsou všichni biskupové, kteří vlastní sídla ve městech kolem Říma. Je tu také 13 kardinálů (většina však raději následovala papeže do exilu). Zástupce lidu představují kapitáni milice. Kromě nich se dostavuje i většina držitelů papežských palácových úřadů, jako jsou diákoni nebo notáři. Významnému shromáždění je pak přečten list adresovaný Janovi, jímž je papež obviněn z krvesmilstva, hanobení chrámu, z připíjení ďáblu a vraždy. "Vězte, že nikoli málo lidí, ale všichni, jak světští tak i duchovní, Vás obžalovali z vraždy, křivopřísežnictví, hanobení chrámu, krvesmilstva s vlastní matkou a se dvěma vlastními sestrami. Vypověděli ještě mnohé, co uši brání slyšet, že jste připíjeli ďáblovi a při hře v kostky se dovolával Dia, Venuše a dalších démonů," stojí v dopise. Následně je Jan XII. předvolán, aby se od všech obvinění očistil.

Rychlý proces
Odpověď na obžalobu je velice rychlá a podle obsahu je jasné, že ji vymýšlel sám Jan XII.: "Biskup Jan, sluha sluhů božích, všem biskupům. Doslechli jsme se, že chcete udělat jiného papeže; uděláte-li to, exkomunikuju Vás prostřednictvím všemohoucího Boha a Vy nebudete smět ani nikoho vysvěcovat, ani číst mši." Kanonický předpis vyžaduje, aby obviněný biskup (v tomto případě dokonce papež) byl před synod předvolán třikrát. Ota to zřejmě neví a pozve papeže už jen jednou. Pak následuje očekávané sesazení. Janovým nástupcem je ustanoven vznešený Říman a je s podivem, že se za takových okolností vůbec našel někdo, kdo je ochotný papežský úřad vykonávat.

Vraťte nám zvrhlíka!
Lev VIII. († 965) se nového postu nebojí. Má však jednu vadu na kráse - je to laik. Aby se tudíž mohl stát papežem, musí pod dohledem kardinála-biskupa z Ostie absolvovat složité svěcení. V jeho kariéře je to docela velký skok, ale Lvovi se z toho hlava nezamotá. Je to člověk, jenž rád plní císařovu vůli. Ten předvídavě nechává většinu svého vojska před městem a Vánoce slaví ještě v Římě. Mezitím se ale proti němu začíná vzmáhat odpor. Lidé se začínají zastávat Jana XII.: "Je to přece náš papež. Svobodně zvolený a syn velkého Albericha." Janovy špatné charakterové vlastnosti jsou zapomenuty (stejně jako to, že jeho volba nebyla zase tolik v rukou prostých Římanů) a rozhněvaný dav se rozhodne naučit císaře, jak se má k jejich papeži chovat.

Málem si vybije poddané
3. ledna 964 už táhnou houfy rozzuřených Římanů směrem k Vatikánu, kde Ota momentálně sídlí. Jeho vojsko ho ale neohroženě brání. Masakr, který se před branami Vatikánu odehrává, je tak hrozný, že se ho sám císař rozhodne nakonec zastavit. Hrozí mu totiž, že by si mohl vybít všechny své poddané…
Druhý den se pokorně dostavují zástupci lidu, obnovují přísahu věrnosti císaři a vydávají mu 100 rukojmí. "Pusťte je, prosím vás, císaři," oroduje za uvězněné římské občany mírumilovný Lev VIII. Ota dává na jeho slova, římské rukojmí propouští a v polovině ledna se vydává na cestu z Říma.

Janova pomsta
Císařovy nepřítomnosti samozřejmě využívají hluboce pokoření přívrženci svrženého papeže. Dokonce i sám Jan, který vycítí příležitost, že by si mohl zase v klidu užívat svých sexuálních avantýr, se objevuje ve městě. Jeho přítomnost vyděsí Lva VIII., který vzápětí prchá za císařem Otou do Camerina na východě země.
Zatím papež Jan XII. touží po návratu na výsluní, a tak svolává koncil do baziliky svatého Petra. S údivem se dozvídá, že z přítomných biskupů jich hned 12 předtím podepsalo jeho sesazení. "My jsme to udělali pouze z donucení, jinak bychom si to nedovolili," brání se obvinění, ale rozzuřený papež s nimi nemá slitování. Rozsudek zní takto: "Tři biskupové, kteří se podíleli na Lvově vysvěcení, budou suspendováni. Kardinálu Johannovi bude uříznut nos, dva prsty a vytržen jazyk. Legát Azzo přijde o ruku, ostatní budou zbičováni nebo vypovězeni." V Římě opět propukají nepokoje a znovu dochází k hromadnému vraždění.

Smrt v náruči milenky
Když se císař Ota dozví o Janově návratu na papežský stolec, rychle obrací svého koně zpátky k Římu. Žene ho, jak nejrychleji dokáže, aby zachránil, co se dá. Cestou ho ale zastihne zpráva, která ho velice překvapí. Papež Jan XII. je mrtev. Nejde ovšem o politický útok, jak se zprvu císař domnívá, papežova náhlá smrt má zcela jiný charakter.
Jan se nechal unést svou nově nabitou mocí a postupně se vrátil k tomu, co mu bylo nejmilejší. Při návštěvě jedné tajné milenky ho zrovna v nejlepším přistihl její manžel. Ten neváhal, a aniž by poznal, o koho jde, rozbil przniteli své ženy hlavu. Historikové tak o smrti zvrhlého Svatého otce posměšně píší: "Po dlouhé době zemřel papež v posteli, bohužel ne ve své vlastní."

Jindřich Bíč

Vzít si korunu není jen tak!
Římskoněmeckému císaři Otovi I. se právem přezdívalo Veliký. V Německu, ve své vlasti, toho dosáhl mnohem více než většina jeho předchůdců. V roce 938 se mu v saském městě Rammelsbergu poštěstilo najít zásobu nerostného bohatství - stříbrnou žílu, a tak mohl snáze financovat všechny své panovnické aktivity. Otův současník a kronikář Widukind z Corvey o něm píše následující: "Byl vždy štědrý, spánkem nešetřil a i ve spánku si pořád něco mumlal, takže to budilo dojem, že neustále bdí. Přátelům nikdy nic neodmítl a byl až neskutečně věrný…" Číst a psát se Ota I. prý naučil teprve po smrti své první ženy Edity Anglické († 946). Kromě své mateřštiny však uměl italsky a ještě ovládal nějaký slovanský jazyk (jaký konkrétně, o tom ale kroniky nehovoří). O jeho úctě k císařskému úřadu svědčí fakt, že kdykoliv si měl nasadit korunu, vždycky se prý na tento okamžik dlouze připravoval.

Rekordy na Petrově stolci
Nejdéle zastával papežský úřad Pius IX. (1792-1878), a to celých 32 let. Nejkratší dobu na Petrově stolci naopak strávil v roce 752 Štěpán II. Osud mu dopřál pouze jeden jediný den panování, protože poté překvapivě náhle zemřel na mrtvici.
Za nejmladšího papeže v církevní historii je považován Benedikt IX., který vládl zhruba v letech 1032-1045. Podle některých zdrojů byl zvolen už v 11 letech. Jiné prameny ovšem uvádějí, že se dostal k moci až po 18. narozeninách. Datum Benediktova narození není přesně známé, a proto můžeme pouze spekulovat o tom, zda náhodou není nejmladším Svatým otcem přece jenom zvrácený Jan XII.
Zdroj: RF Hobby a časopis History revue. Děkuji
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.